Nová stránka 1

Týden po dožínkách byla naplánovaná akce ve Svinčanech, odkud nám každý rok půjčují klece na naši výstavu. Složení bylo stejné jako v sobotu předtím. Pája mě ráno vyzvedla pick - upem, kam jsme všechno krásně naložily. Musím přiznat, že nejdříve jsme se pěkně zapotili, protože jsme neměli piliny. Dostali jsme však k dispozici vozík krásného voňavého sena, což morčáci velmi ocenili. Bohužel některým výstavním dlouhánům se to nevyplatilo a odjížděli domů s kvalitně pročůraným zadečkem i bříškem:-((( Kdyby se uděloval titul největšího prasátka, tak to vyhraje Ybinka, ale není se čemu divit. Morčí byla na seně celý den a malý prostor je malý prostor. I přes to všechno jsme všichni strávili fajn den. Největší zájem byl opět hlavně u skinníků, Figaro se na chvíli zase proměnil v modela a příště ten klobouk asi opravdu postavíme hned vedle něj:D Mile jsem byla překvapena i tím, že čím dál více lidí je o naháčcích informováno a některým jsme mohli pomoci, protože nevěděli, kde by takové morčátko sehnali. Takže na výstavu si někteří dojdou nějakého naháčka vybrat a musím říct, že šlo o velmi sympatické a milé zájemce. Fotečky zde.

Přesně téměř na den se opět po roce konal další ročník Pardubických dožínek. I letos nám počasí přálo, možná i více než-li loňský rok, takže morčáci si bez problémů hověli v klecích a dva vyvolení (letos moji kluci - Bellisek s Kevinem) v ohrádce. K dispozici bylo 30 klecí, které byly schovány pod plachtou, tudíž v případě námi nevítaného deště by nám morčíni nezmokli. Oproti minulému ročníku si zde návštěvníci mohli i morčátko zakoupit - na výběr bylo okolo 14 chlupáčků. Zájem byl dokonce i o skinníky, jenže ty jsme na prodej neměli:-) Zase jsme se sešli ve stejném složení: Bonanza, Bellis a Eleonora - jmenovitě: Pája, Marťa, Eliška a moje maličkost, dále naše polovičky Ondra, Honza (ten vystavoval svoji Tutušku) a sem tam jste mohli narazit i na mého Aleše, který tam pro změnu ukazoval nahatku Cherrynku a její potomstvo, jenomže nám také ten den maloval ložnici na grepfruit, ze kterého se vyklubala růžová, objevil se pouze na začátku a ke konci akce. Nemůžu zapomenout ani na Helču, která nám pomáhala jak minulou výstavu, tak je pro nás velikou posilou i letos, stejně tak Elišky mamka s bráchou, kteří nám pomohli s dopravou a se skládáním klecí. Mno a i když se vídáme opravdu často (dokonce jsme chtěli být Páje z Bellisu tak blízko, že jsme si našli byteček asi 4 minutky od ní - jj, ta z nás má určo radost:D), rozhodně jsme celou dobu měli o čem a o kom konverzovat. Teda ne že by na to byl extra čásek, lidiček bylo opravdu požehnaně, dokonce jsme se setkali i s těmi, co již k našemu "altánku" zavítali vloni. Celý den jsme odpovídali na dotazy jak se o takové morče starat, kolik stojí, co papkají atd. Velký zájem byl opět o skinníky, kteří se buď líbili nebo nelíbili. Podle reakcí ale odhaduji, že spíše líbili:-) Zájem byl tak veliký, že když jsme položili Figara na náš stoleček, kde jste si mohli zakoupit kalendáříky, kalendáře a magnetky, abychom upozornili na to, že si u nás kolemjdoucí mohou také něco na památku zakoupit, skončilo to tak, že z Figara byl fotomodel a to bych každému opravdu přála vidět, jak tam stál, otočil hlavu a pózoval:-))) Příště k němu ještě postavím klobouk na drobné, myslím, že by to pro něj byla slušná živnost:-) Tenhle hrošík je opravdu neskutečný. Přes mé počáteční obavy, jak to budou moji nahatci snášet, jsem byla velice překvapená, mile překvapená. Jela jsem je ukázat s tím, že na ně nenechám sahat, natož chovat, protože přeci jen je mojim nejmladším teprve měsíc a půl, i když nevypadají, jenže zájem byl tak obrovský a oni se nebáli, že nakonec si je lidé mohli pod naším dohledem pohladit, pochovat nebo se s nimi vyfotit. Pro děti tam byla již zmíněná ohrádka s Belliskem a Kevinem, kde to hlavně Bellisek rozjížděl, tenhle morčák je rozený komediant a svými kousky tam bavil nejen děti, ale i dospělé. Jeho číslo s chodícím pelíškem jen tak nezapomenu:-))) Kromě nás jste se tam mohli pokochat stánky s různými dřevěnými výrobky, perníkem a sladkostmi, trdelníky, kytkami atd. I letos se nám tam moc líbilo, děkujeme za pozvání a budeme doufat i v příští ročník. Abych nezapomněla, naši skvadru tvořili: Fortunka, Jasmínka, Cherry, Isabelka, Izinka, Inspirace, Figaro, Orgýsek, Adámek, Golda, Eldík, Kevin a Bellisek.Další fotečky zde.

22.2.2009

Nové info o Fortunce.... domů jsme dorazili o půl třetí ráno, na dálnici to bylo hotové peklo, kamionům asi nic neříká značka zákaz předjíždění. Navíc byl Aleš dost unavený, tak jsme museli zastavovat častěji. Jakmile jsme dorazili domů ani jsem se nezula a utíkala za chlupáčkama. Fortunka vypadala bohužel hůř, než jsem myslela. Jedno očko měla zapadlé, byla naježená, ale reagovala. Všimla jsem si, že špatně žvýká, nemůže nic ukousat. Jukala jsem do pusiny, ale nic neobjevila, tak hned ráno jsem volala na veterinární kliniku, zda můžeme přijet. Doktor jí do tlamičky pořádně kouknul, musím říct, že dost pečlivě a zdálo se mu, že má vzádu přerostlou malilinko jednu stoličku, jenomže on s tím nemá zkušenosti, proto nás objednal na úterý k slečně doktorce, za kterou normálně jezdíme, a která zkracovala zuby bez narkózy už našemu Elfíkovi. I tentokrát se to bez ní obejde, tak doufejme, že je to pouze těmi zoubky. Doma z nich vylezlo, že porod neprobíhal úplně tak, jak měl.... Rodila dlouho, první miminko tlačila 20 minut a druhé skoro 45 minut a nakonec babička oživovala i Fortunku. Ale všechno zvládla na výbornou. Miminka prý byla strašně velká...:-( Včera jsem si ještě dělala o Fortušku strach, pořád stála naježená, ale dneska už je to lepší, očička má čisté, vrká, komunikuje, dokonce somruje o jídlo, i když ho neužvýká, takže ji krmím ručně, lámu jí okurku, podávám rozmočený piškot v heřmánkovém čaji (je měkký a morčákům jede), také jí dávám petržel, snažím se do ní nacpat i Rodicare instant, ale ten jí teda vůbec nechutná, a tak jsme to vzdala. Sama má k dispozici zrní, které ale neukouše, takže jsem jí nasypala ovesné vločky a neustále je k dispozici seno. Má zvýšený příjem céčka a začínám věřit, že to bude ok. Charlotka jí ustupuje a nebere jí jídlo z pusy, jak je to jejím zvykem. Musím říct, že je to výborná společnice, až na to, že Fortunce udělala extra krátky sestřih....:-) Držte palce!

V sobotu 13.9. jsme se s Pájou, Marťou (obě CHS Bellis), Eliškou (CHS Eleonora) zúčastnily akce Pardubické dožínky, kde jsme seznamovaly veřejnost s ušlechtilými morčátky. Expozice našich chlupáčů byla pojata také jako reklama na nadcházející výstavu a účast bude snad vysoká, jelikož zájem byl obrovský a to nejen ze strany dětí, kteří naše morčáky neustále muchlovaly, ale taktéž ze strany dospělých. Naši CHS reprezentovala Charlotka, Fortunka, Eleonorka, Dáda, Kája a z mužských zástupců jel pouze Golda, Adámek a Chuligán, jelikož Kevin nám oplesnivěl, Diego a Benjik se slunili na chalupě a Eldík je u nevěsty. Nejdříve jsem měla strach o Káju, přece jen se akce konala venku, ale naštěstí nám počasí celkem přálo a navíc byla v plastboxu. Nutno dodat, že jsem měla také obavy z jejího chování, aby se nebála apod. Avšak překvapila. Jelikož je zatím jedinou nahaticí v Pardubicích a snad i v kraji, řada lidí ji viděla poprvé a nestačila koukat. Většina si ji také chtěla pohladit. No a Kája se předváděla, nechávala se hladit a blbla, čímž mě příjemně překvapila. Neustále u sebe měla plno a objevili se i vážní zájemci o skinny morčátko. Mnoho lidí si chtělo nějakého toho chlupáče odnést domu a neustále jsme byly dotazovány, které je na prodej. Proto si troufám tvrdit, že prodejná morčí na výstavě budou hned fuč. Největší zájem byl krom Káji i o dalmatinky a tricolorka Murphyho, taktéž o peruánku Kyvetu a našeho Goliáše. S Eliškou jsme se shodly na tom, že i když mezi chovateli není aguti moc oblíbená, "laické"veřejnosti naopak přijde velmi atraktivní. Golda byl neustále v náručí malých obdivovatelek a tak kulil oči, až jsem myslela, že mu vypadnou. Bellisek se ukázal jako tvrdý profík a s každým komunikoval, rozhodně se nebál. Jediná zaražená byla Eleonorka, proto jsem zvědavá, jak se zachová na výstavě.... Každopádně moc se těšíme na příští ročník, doufáme, že budeme opět pozvané:-) Fotečky z akce zde.

,,Ahoj, jmenuju se Charlie... Teda alespoň mi teď tak říkají. Můj příběh není moc veselý, ale prý ho mám říct. Takže asi takhle: narodil jsem se a měl několik sourozenců. Moc si toho nepamatuju, jediné, co se mi vybavuje, že mě šoupli do nějaké krabice a odnesli pryč. Mám matné vzpomínky na nějakého králíčka a spoustu moc lidí, kteří kolem mě chodili. Ale nikdo si mě nepohladil. Bylo mi bídně. Měl jsem hlad, ale nemohl jsem jíst. Cítil jsem, jak mě uvnitř bolí bříško. Avšak nikdo se nezajímal. Až před pár dny se nade mnou objevily dvě postavy, asi mamka s dcerou a pak už jen vím, že jsem se vzbudil v čisté kleci. Obě paní na mě byly moc hodné. Snažily se mě nakrmit, ale nemohl jsem do sebe nic dostat. Taky si mezi sebou šeptaly, že mám v moči krev... Tak mě vzaly za paní doktorkou, která do mě píchla nějaké jehly a říkala, že to se mnou vypadá špatně a do nějakého pátku, kdy máme jakože přijít na kontrolu, nevydržím... Paní byly moc smutné. Ta mladší někam zavolala a už mě zase odvážela. Předala mě jiné paní, která do mě začala ládovat něco v nějaké stříkačce, proti mojí vůli... Ale zjistil jsem, že mi to docela chutná, že je to mňamka... Tak jsem se přestal upejpat. Té paní se zdálo, že nějak špatně koušu a taky mám moc vytočené packy... Tak jsem přišel o dolní zuby. Prý mi je jen nechala zkrátit, ale teď nic nemůžu hlodat. Ne, že bych předtím hlodal. Dělal jsem jí starost. Váha nechtěla jít nahoru. Ale začal jsem víc papat. Moc mi chutná strouhaná mrkev a také drink, který mi je speciálně vyráběn. Je složen ze šťávy vymačkané z mrkve, jablka a v tom je rozmačkaný banán. Taky můžu hroznové víno. Travičku nějak do sebe nedostanu... zatím. Docela mi chutná i nějaký jahodový jogurtový drink s probiotickou kulturou, či co. Trošku jsem to vylepšil a nechal v tom vykoupat piškot. Pane, to je dobrota, to mi chutná nejvíc. Paní měla strach, abych se z toho nepo..., víte co, ale kdepak. Už dělám i bobečky a krev už nikde není. Byl jsem v pátek na kontrole, škoda, že paní doktorka měla dovolenou, abych se jí ukázal. Ale viděl mě nějaký pán. Zase máme přijít. Tak snad tam ta veterinářka bude, abych se jí předvedl. Jinak dneska mě moje nová paní strašně moc pusinkovala. Prý jsem s váhou nespadl. Včera ráno jsem měl 189g a dneska mám už 201g, či co. Já těm číslům moc nerozumím. Jenže stejně to je prý málo. Jsou mi asi dva měsíce a jsem jenom kostřička. Ale já jim ukážu.... Tak mi držte palce....."

Charlie Piškot nás po statečném boji opustil 29.10.08...:-( Chybíš nám, šmudlíku náš:-(

Přemýšlela jsem, jak popsat cestu, z které jsem nejdříve měla bobky, jelikož i když nám počasí přálo v Ostravě na nádraží to vypadalo jako na větrné hůrce, a tak jsem se bála, aby to můj nový poklad neofouklo. Proto bude nejlepší popsat cestu z Kájinýho pohledu:-) Jooo a tu jsou fotky.

Takže aby se neporušila tradice, jak mi přijde, že je u nás zvykem po zprávách dobrých, tak jsem opět poslem špatných zpráv.Po měsíci boje Elfíček podlehl tomu hnusu, co ho pokoušel. Nejdříve průjem, slintání, nechutenství.... Doktoři nevěděli, všechny možnosti jako kokcidie, nedostatek vitaminu C, zuby... To jsme vyloučili, testy na nic neukazovaly. Před 10 dny jsme dali Elfika opět prohlédnout, tentokrát ale doktorka objevila přerostlé stoličky. Proč to neviděla předtím, nevím... Každopádně si nemyslím, že pouze to bylo důvodem Elfíkova špatného stavu. Průjem stále trval i přes podávání antibiotik, probiotik, zvýšených dávek vitaminů.... Taky jsem ho nechtěla dopovat vším možným. Koupila jsem rýžovou kaši mrkvovou pro miminka na zastavení průjmu a tak byl celý oranžový, ale alespoň něco jsem do něj dostala. Také jsem ho každou chvíli napájela. Přes všechny snahy zhubl na polovinu své původní váhy... Krev na rozbor se mu musela brát z ťapičky a to ještě byla tak hustá, že jsme se nic nedozvěděli. Každopádně po těch zubech se Elfík trošku zmátořil. Začal po troškách jíst, pít sám z napáječky a postupně nabíral, ale průjem trval. Ale i přesto jsem začínala být optimistka. Což byla chyba. Před třemi dny jsme si všimla, že napadá na packy. Nic jsem neobjevila. Bohužel jsem musela jet do školy na závěrečné státnicové zkoušky... Tak jsem si řekla, že pozítří skáknem k doktorce, zkusíme nějakou mast a uvidíme. Včera jsem přijela po úspěšném složení zkoušek a on mě ještě vítal!!!! Dnes ráno jdu na něj juknout a jen tam leží... Nemohl na přední ťapiny. Začla jsem hysterčit, protože dole v ubikaci ležel mrtvý Arnoštěk... Věděla jsem, že je zle. Ač se mi to nechtělo udělat, byla tu jediná možnost a to jít pro poslední inkeci, nemohla jsem vidět, jak se trápí.... Do pěti minut od tohoto rozhodnutí nás Elfik opustil.......

U Arnoštka jsem si všimla před pár dny, že má mírný průjem. Nejdříve jsem si mysela, že to má z trávy. Nakoupila jsem Hylak Forte, dávala mu mrkvovou rýži pro miminka a v jednu chvíli se mu udělalo i dobře. Krom průjmu a lehké apatičnosti byl v pořádku. Včera jsem přijela a už pouze ležel.... Příznaky jiné než Elfik: žádné slintání ani se to dlouho netáhlo. Navíc bydlel s Belliskem a ten je (snad) zcela zdráv. Oddělit jsem je nechtěla, protože mě dojímalo, jak se Bellisek o Arnoštka stará....Podle příznaků bych řekla, že jsme se stali obětí nemoci saténových morčat, ale to je moc odbážná diagnóza a bez RTG to těžko zjistíme.....

Kluci mi oba moc chybí... Byli prvními morčáky s takovými kudrnami a vůbec.... Nikdy nezapomenu, jak si mě Arnnoštěk hned v autě označkoval a já pak jela na návštěvu za našima s mokrým rozkrokem:) Byl to lumpík, děsný živel a obdivuhodný mazel, přímo to z něj koukalo, jak si drbání užívá, což dokazoval i brumláním a protahováním. Žádné jiné morčátko to neumělo a neumí jako on. Elfík byl nejinteligentnějším morčákem, co jsem snad měla. Byl jak pejsek, byl kamarád a velký bojovník. Obdivuju, že si počkal na to, až budu otitulovaná, jako kdyby oba čekali jen na to a pak odešli.... Určitě mě asi každá pochopí, když řeknu, že k infarktu to nemám daleko...

(28.5.08)

Invaze nás opustila

Přesně na apríla jsem dopoledne zjistila, že Invoušek nehamá. Což u ní bylo něco netypického. Den předtím byla čiperná a jako vždy nenapapaná. Do porodu zbývalo ještě deset dní. Ale na druhou stranu jsem si říkala, že pokud jich má v bříšku víc, není nic neobvyklého na tom, že se miminka můžou hlásit na svět dřív. Omakala jsem jí bříško a miminka jsem cítila, i když ne tak silně, což jsem přičítala nedostatku místa, protože před porodem se stává, že už sebou v bříšku tolik nešijí. Invouškovi jsem podstrojila snad všechno, co měla ráda, ale ne. Ani nepila. Začala jsem se bát. Pořád jsem čekala, jestli začne tlačit nebo ne. Pak jsem napsala Martě z chs Bellis a mezitím, co jsme se radily, Invoušek začal tlačit. Jenomže u toho funěla jako tenkrát Julinka, takže mi hnedka začalo v hlavě svítit výstražné světýlko. Oproti Julče ale tlačila nepravidelně. Bohužel v ordinaci, kam s mými chlupáčky chodim už nikdo nebyl, takže jediná možnost byla opět veterinární nemocnice, kde za půl hodinky už také zavírali. Než bych se ustrojila a dorazila tam, bylo by pozdě. Přítel nám zaparkoval auto úplně mimo barák, tak jsem volala k rodičům, ale taťka nebyl doma. Naštěstí se otevřely dveře a vešel strejda, takže jsem ho ani nenechala vyzout boty a jelo se. Na veterině byla ta samá doktorka, která minulý rok oživovala tělíčka Julinčiných miminek. Zjistila jsem tam, že po cestě Invy vytlačila bílého coronetíka... bohužel mrtvého. Opět se ho veterinářka snažila oživit, ale marně.... Poprosila jsem ji o oxitocin, po minulém zážitku s Julinkou jsem nechtěla o Invy přijít. Jenže ona doporučila dvě injekce glukosy, aby měla sílu na další porod a pokud do rána neporodí, ať hned přijedu a jediná možnost je císařský řez. Zvažovala i sono, ale Invaze nebyla zrovna sdílná, nechtělo se nám ji zbytečně mačkat. Dorazila jsem tedy zpět domů, Invy jsem ustlala u sebe na posteli, dala jí tam papání a ona trošku pojedla. Nebyla apatická, dá se říct, že jevila zájem o okolí, rozhodla se ukousat nožku mému plyšákovi. Já jsem si připravila všechno potřebné, až miminka půjdou ven, v hlavě si přehrávala postup, jakým je doktorka oživovala, pustila film a Invoušek se přišel přitulit. Celou noc jsem byla vzhůru, jednak že jsem čekala, zda bude Invoušek tlačit a jednak jsem měla strach, abych ji nezalehla, ona totiž trvala na tom, že se bude tulit. Byla to strašně mazlivá samička. Ráno už byla trošku skleslá, v noci jsem se do ní snažila dostat vodu s glukopurem, okurku apod., ale marně, jen té vody jsem do ní malinko dostala. V sedm jsem byla ustrojená a připravená jet na veterinu. Díky radám, které jsem dostala od jiných chovatelů, jsem se rozhodla nenechat ji hned řezat, protože jsem se narkózy bála. Běžela jsem za svojí veterinářkou, paní Valentýnou, která jí píchla oxitocin, nutno dodat, že za to nechtěla ani korunu, kdežto jinde dám jen za to, že si mě poslechnout sto korun. Prý jakmile to nebude do 20 minut účinkovat, mám zavolat do té nemocnice pro císařský řez. Nic jiného mi nezbylo. Ale paní doktorka byla moc ochotná, hned věděla o koho jde a dostala jsem přikázáno okamžitě dorazit. Hnedka Invouškovi píchla další glukosu a ja mohla jít, že mi zavolají po operaci. Doma jsem seděla a čekala. Telefon zazvonil asi po třech hodinách, volala sama veterinářka, že se operace zkomplikovala a že je jí to líto. Byla moc milá, vyšla mi vstříc s placením, s vyzvednutím přepravky atd. A já si celou dobu myslela, že si ze mě dělá Invoušek apríla... Samozřejmě přisly výčitky typu, kdybych jí nechala ten císařský řez udělat hnedka, mohla tu být apod... Jenže na druhou stranu také ne. Narkóza je strašný zásah do tak malého tělíčka. Každopádně jsem zažila takový ten pocit, kdy jakmile jde o moje zvířátko, nevím, co mám dělat, určitě ho někteří znají. Možná jsem v hlavě měla našeptávače, který říkal, že je mi jasné, že pokud ji nebudou operovat hned, že to nevydrží, ale na druhou stranu tam byl i jiný, který říkal opak... Zkusila jsem, co se dalo. Asi bych si to vyčítat neměla, ale vyčítám, myslím, že v tom však nejsem jediná. Vždycky tu je otázka: Co by kdyby.... Invoušek byla úžasná slečna, kterou žádná jiná nenahradí, strašně tu chybí, ale alespoň jí je líp.... Do budoucna tu snad bude její vnučka, jejíž maminkou bude Carmuška, dcera po Invazi... Aspoň nějakou památku po ní mít budu...

(6.4.08)

Bratislava

V neděli jsme se s kamarádkou, která byla moc hodná a pomohla mi, vydaly do Bratislavy pro Carmen a spol. Cesta byla pohodlná. Nasedly jsme doma v Pardubicích a vystoupily v Bratislavě, kde jsme se měly sejít s paní Vierou, která se z rodinných důvodů nemůže morčátka dále nechat. K předání došlo po dvanácté odpoledne. Zjistila jsem, že z Carmenky vyrostla nádherná morčice, tak snad se na nějaké výstavě v budoucnu neztratí:) Morčátka mají zavšenkované kožíšky, což se budu snažit napravit, takže k budoucím majitelům už snad poputují v pořádku, pokud by se to nestihlo, samozřejmě upozorním, aby se všeny případně nepřenesly na další morčátka. Jinak všichni chlupáčkové jsou krásní, zvědaví, kluci trošku lekaví, ale už to začíná být lepší. Kromě hladké Ofélie, které neřeknu jinak než princezna, jsem se vyloženě zamilovala i do Iríska a Tokya. Ubytovala jsem je ve spodní časti ,,morčatárny" (děkuju Páje z chs Bellis za půjčení) a vždy, když je krmím, nechám ji otevřenou. To se Tokyo a Irísek můžou zbláznit:) Vyklánějí se a kradou žvanec z mističek, kam přerozděluju okurku, mrkev a jablíčka:) Je s nimi opravdu sranda, proto bych byla zejména u tohohle párečku ráda, kdyby se jich někdo ujal obou společně, aby se nemuseli rozdělovat. Fotečky z Bratislavy zde.

(12.3.08)

Minulý rok byl rokem, kdy naše chovatelská stanice vznikla. Takže už to můžeme považovat za menší úspěch. Přesně před rokem jsem doma měla Julinku, Elfika a Arnoštka. Charlotka už byla na světě, ale ještě ne u mě. Ze tří chlupáčů jich je najednou devět. Myslím, že letos se dočkáme desítky, která je pro naši chs už jakousi hranicí, za kterou se nechceme vydat. Nejen z důvodu prostorového, ale i kvůli času, protože už teď mi zabere dvě hodiny denně když je muchluju, protože pochovat se musí všici, ne jen jeden, to byste pak zírali, jak ostatní dokážou koukat vyčítavě :)

Když se zamyslím nad samotným chovem, musím nás pochválit:) Narodila se nám první papírová miminka.... Vrh B a vrh C... Co se stalo s vrhem A se můžete dočíst na stránkách zde. Ve zkratce pouze řeknu, že rodiči měli být Elfik a Julinka.... Moc jsem se těšila, bylo to zcela neplánované. Hlavně jsme všichni byli zvědaví, jak budou vypadat. Julinka vírkatá trojbarevná punkerka a Elfík bílý kudrnatý modrooký vlasáč... Bohužel, to už nezjistím, ale nejpravděpodobnější je, že by se ta miminka podobala alpakám.... Barvičky jsem viděla, i všech pět tělíček jsem měla možnost pochovat, většinu už ale mrtvou. Tak tohle je asi nejhorší zážitek minulého roku, který nás na dlouhou poznamenal, jelikož jsem přišla i o Julinku. A když se přibližně čtrnáct dní na to narodila béčka, bylo jasné, že zůstanou doma. Dva měsíce po nich se Invazi narodilo potomstvo po Elfíkovi. Krásná čtyřčátka. Tři do chovu, z nichž dva i na výstavy a jeden mazlíček. Ty už ale musely do světa. Tak alespoň dělají radost a co vím, je jim moc dobře....

Výstavy.... Myslím, že i zde se nám dařilo. Aktivní jsme byli sice pouze na třech, ale na všech jsme zaznamenali úspěch. První hnedle s Elfim, který měl krásné třetí místo v dospělých merinech, bohužel však nebylo ohodnoceno, další se konal na pardubické výtavě, kde byl naším zástupcem Arnoštek v mazlících, kde skončil někde mezi 1-3 místem, protože morčíci na prvních třech místech získali stejný počet bodů, takže jsme losovali:) Mno a největší triumf na nás čekal v Brně, kam už jela nová generace: Kevin (95,5 bodů - v rostřelu o druhé a třetí místo s Belliskem a slečnou z chs Falcon a podle bodování byl i mezi prvními pěti nejlepšími coronety výstavy, což mě moc potěšilo, protože účast byla hojná), Bellis (95,5 bodů, 3. nejlepší mladý coronet) a Benji (96 bodů, nejlepší mladý coronet a nejlepší coronet). Jak jinak než veliká spokojenost. Kluci dokázali, že i když má maminka mírně pigmentu a taťulda vlastní trošičku protáhlejší čumáček, můžou takoví rodiče splodit i výstavně úspěšné potomky:) Mno a to asi vše o naší výstavní dráze. Úspěch je krásný, ale není všechno. Avšak nejdůležitější pro mě loni bylo to, že krom plísně, která se objevila u Charlotky po porodu, jsme nemuseli řešit nic závažného, morčíni byli zdraví, což je pro mě asi to nejdůležitější. Snad nám to vydrží i tento rok.

A co jinak? Těším se na další rok:)

(4.1.2008)